Kostarika
Je to zhruba měsíc, kdy jsem ze středoamerického ráje dopadl na rodnou hroudu. Přistání zmírnila vánoční pohoda, obklopen přáteli a sváteční náladou jsem postupně a zvolna nechával usazovat a přistávat myšlenky a pocity, jež vlály daleko za mnou.
Svítá, za okny se snáší sníh na zklidněnou Šumavu a do těla nechávám vstupovat voňavé teplo z kamen a chuť horké kostarické kávy mi zalévá duši klidem – kdybych měl vybrat jedinou fotku, která by měla vystihnout celou mou výpravu ze San José do Caňo Negro - marně bych se snažil. Rozmanitost zážitků, pocitů a událostí je tak pestrá, jako sama Kostarika. Postupně se prodírám těmi hejny kolibříků, ledňáčků a volavek, ke každé fotce mám příběh, dokážu si přesně vybavit i všechny okolnosti, dokonce mě i u některých začíná bolet rameno, na němž jsem neustále dřel můj fotoaparát se stativem.
Pokusím se tedy vyrovnat s tím, že chovám macešsky k snímkům – zážitkům, které mám nejraději a budu ukazovat přesně ty fotky, jaké se z takové výpravy mají správně přivézt – ty pěkné, barevné a hlavně ostré. Musím ale říci že to, co jsem vyfotil, je opravdu pouhý zlomek toho, co jsem zažil.
Vyzkoušel jsem si také, jak jsem fotopomalý a fotozbrklý. Byly situace, kdy jsem prostě nestihl sestavit foťák dohromady včas, jindy jsem sice rychlý byl a těšil se, jak pěkně jsem to „pokropil“, při následné kontrole mě ale polévala hrůza – zapomenutá nastavení rychlosti, času nebo ISO z předešlých scén, či alespoň vybité baterie blesku (to bylo moje velké, časté a hlavní trápení). U jednotlivých členů výpravy se začaly ujímat přezdívky, jak to tak bývá na takových cestách, tak například :„Čača - laka“, „Kondor“, či „Kuře“, jen jsem čekal, kdy se mi začne říkat „Nabíječka“.
A ještě něco musím říct. Asi se mi už nikdy nestane, abych odháněl ptáky dále od objektivu a mohl je vůbec zaostřit.
Jsem v přebírání zhruba v polovině z celkového počtu snímků, jichž bylo bezmála 9 tisíc. Mohu jich několik ukázat?